10 příkladů krátkých dialogů

Krátké dialogy

A dialog je to forma komunikace mezi dvěma nebo více lidmi. „Dialog“ se nazývá písemná forma i jakýkoli typ ústní komunikace každodenního života.

V divadle herci orálně vedou dialogy, které nacházejí svou písemnou formu v dramatické literatuře. Dialogy, které slyšíme ve filmu a televizi, mají také písemnou formu ve scénářích.

V jiných formách literatury také najdeme dialogy. Rozhovory jsou formou dialogu, který obvykle probíhá nejprve orálně a později je zahrnut v písemné formě do článků o knize nebo deníky. V literatuře příběh, dialogy jsou okamžiky, ve kterých postavy mluví.

Dialogy jsou obvykle označeny a skript na začátku parlamentu každého člověka. Když postava dohraje, je napsána nový odstavec. Skripty lze také použít k objasnění toho, co postava dělá, když mluví. V jiných formátech, jako je dramatický formát, předchází každému parlamentu jméno mluvící postavy a dvojtečka.

Příklady krátkých dialogů

Ma Joad: Tommy, nikoho nezabiješ, že?
Tom Joad: Ne, mami, to ne. Není to tak. Je to jen o tom, protože jsem každopádně psancem a možná něco dokážu. Možná můžete něco zjistit, prohledat a možná zjistit, co se děje, a pak zjistit, jestli se s tím dá něco udělat. Jasně jsem o tom nepřemýšlel, mami. Nemohu. Nevím dost.

Ma Joad: Jak o tobě budu vědět, Tommy? Mohli by tě zabít a já bych to nikdy nevěděl. Mohli by ti ublížit. Jak to mám vědět?
Tom Joad: Možná to řekl Casy. Nemáš vlastní duši. Jen kousek velké duše, velké duše, která patří nám všem.
Ma Joad: A pak... No a co, Tome?
Tom Joad: Pak na tom nezáleží. Budu kdekoli ve tmě Budu všude, kamkoli se podíváš. Kdekoli se bude bojovat o hladové k jídlu, budu tam. Kdekoli bude policista bít muže, tam budu. Budu ve způsobu, jakým muži křičí, když se rozčílí. Budu se smát dětem, když budou mít hlad a budou vědět, že večeře je hotová. A až budou lidé jíst, co si vypěstují, a žít v domech, které postavili, budu tam také.
Ma Joad: Nerozumím, Tome.
Tom Joad: Ani já, mami, ale o tom jsem přemýšlel.

(Viñas de Ira, režie John Ford.)

Fernando: Slečno ...
Francisquita: Pán ...
Fernando: Nechte ho zastavit, omluvte mě.
Matka Francisquita: Co je, Francisco?
Francisquita: Nic, matko. Kapesník, který mi dáš. Počkej, nevím, jestli je moje.
Fernando: To je vaše, potvrzuji.
Francisquita: Je to trochu nešité?
Fernando: Opravdu.
Francisquita: Je to náhodou z krajky?
Fernando: Ano, věřím vám.
Francisquita: Je moje.
Fernando: A efe.
Francisquita: Francisca znamená.
Fernando: Je to velmi krásné!
Francisquita: Ačkoli se značky shodují s mým vyšívaným kapesníkem, pokud se ho nějaká dáma zeptá, jestli ano našli jste, řekněte jí, že zde žije vdova po Coronadu a že její dcera to má pro svého majitele hlídat.
Fernando: Ztraťte se, paní, dávejte si pozor.
Francisquita: Sbohem!
Fernando: Ahoj!

(Doña Francisquita, lyrická komedie o třech dějstvích. Text Federica Romera a Guillerma Fernándeze Shawa.)

- Dobrý den.
- Dobrý den. Jak vám mohu pomoci?
- Potřebuji dvě kila chleba, prosím.
- Dvě kila chleba. Jsou zde. Něco dalšího?
- Nic víc. Kolik ti dlužím?
- Třicet pesos.
- Tady to máte.
- Děkuju. Dobré odpoledne.
- Dobré odpoledne.

HUMBERTO: Vy... Máte co dělat?
ARÓN: Jak?
HUMBERTO: Myslím... má to s tím hodně společného?
ARON: Ne... ne, jen půl hodiny. Čekáte, až to dokončím?
HUMBERTO: Ano ...
ARON: Je to tak, že zítra musím dodat rovnováhu... nejlepší bude, že přijdu dříve a skončím... pokud skončím... Jste najatý společností nebo budovou?
HUMBERTO: Společnost.
ARON: (zpívá jingle společnosti) Sugarpoint, Sugarpoint. Všichni jsme ze společnosti Sugarpoint... Jsme ze stejné společnosti ...
HUMBERTO: Ano.
ARON: Máte někoho, kdo vám dá daň?
HUMBERTO: Ne.
ARON: Jestli chceš, můžu. První rok zdarma.
HUMBERTO: Děkuji.
ARON: Vyprší za devět dní. Ženatý nebo svobodný?
HUMBERTO: Single.
ARON: Jsem ženatý se svou matkou. Uvidíme se zítra, Humberto!
HUMBERTO: Uvidíme se zítra!... Arón.

(Výňatky z „Rebatibles“ Normana Briskiho.)

- Promiňte.
- Ano, řekni mi.
- Neviděl jsi tady černého psa?
- Dnes ráno prošlo několik psů.
- Hledám ten, který má modrý límec.
- Jo, bylo to ve směru do parku, jen před chvílí.
- Mockrát vám děkuji.
- Sbohem.

Juan: Čí je to deštník?
Ana: Nevím, není to moje.
Juan: Zapomněl někdo na chodbě deštník?
Alberto: Já ne.
Diana: Já ne.
Juan: Takže kdo ho opustil?
Ana: Margarita tu byla dříve. Pravděpodobně je její.
Juan: Zavolám jí, abych jí oznámil, že je tady.

„Promiň, že jdu tak pozdě,“ začal; a pak najednou ztratila nad sebou kontrolu, vrhla se k mé ženě, objala ji kolem krku a rozplakala se jí na rameni. Ach, mám takový velký problém! -vzlyk-. Potřebuji někoho, kdo mi tak strašně pomůže!
„Ale je to Kate Whitneyová!“ Řekla moje žena a zvedla závoj. Děsila jsi mě, Kate! Když jsi přišel, neměl jsem tušení, kdo jsi.
„Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem za tebou přišel.“ Jako obvykle. Lidé v nouzi se hrnuli k mé ženě jako ptáci ve světle majáku.
„Byl jsi velmi laskavý, že jsi přišel.“ Nyní si dejte víno a vodu, sedněte si a řekněte nám všechno. Nebo chcete, abych poslal Jamese do postele?
„Ach ne, ne.“ Potřebuji také radu a pomoc lékaře. Je o Isovi. Nebyl doma dva dny. Tak se o něj bojím!

(„Muž se zkrouceným rtem,“ Arthur Conan Doyle.)

- Promiňte, to je moje místo.
- Jsi si jistá?
- Ano, můj lístek říká šestá řada, sedadlo dvanáct. Je to stejné.
- Promiňte, viděl jsem špatně svůj vchod. Moje místo je dvě. Už jsem opustil vaše místo.
- Děkuju.
- Žádný problém.

- Vidím, že okno bylo rozbité, hm?
„Ano, pane,“ řekl druhý, velmi znepokojený tím, že mu dá změnu, a aniž by věnoval velkou pozornost Valentinovi.
Valentin tiše přidal statný tip. V tomto okamžiku se číšník stal komunikativním:
- Ano, pane; úžasná věc.
- Opravdu? Pověz nám, jak to bylo - řekl detektiv, jako by bez toho, aby dal velký význam.
- Vidíte: vstoupili dva kněží, dva zahraniční kněží těch, kteří jsou nyní tady. Požádali o něco k jídlu, jedli velmi tiše, jeden zaplatil a odešel. Ten druhý měl také odejít, když jsem si uvědomil, že mi bylo vyplaceno trojnásobek dlužné částky. «Ahoj ty (řekl jsem svému muži, který už prošel dveřmi), zaplatil jsi mi víc než účet. »« Ah? », Odpověděl s velkou lhostejností. „Ano,“ řekl jsem a ukázal mu poznámku... No, to, co se stalo, je nevysvětlitelné.
- Protože?
- Protože bych přísahal podle Bible svaté, že jsem na notu napsal čtyři šilinky, a teď jsem našel postavu čtrnácti šilinků.
- A pak? - řekl Valentin pomalu, ale s planoucíma očima.
- Později mi farář, který byl ve dveřích, řekl velmi klidně: «Je mi líto zaplést vaše účty; ale zaplatím za okno. » „Jaké vitráže?“ „Ten, kterého právě zlomím“; a vyložil tam deštník.

(„Modrý kříž“, G. K. Chesterton.)

- Ahoj?
- Dobrý den, jsem Juan.
- Ahoj Juane, jak se máš?
- Dobře Děkuji. Mohl bych mluvit s Julií? Nemohu se dostat k tvému ​​telefonu.
- Řekl mi, že v jeho telefonu došla baterie. Už se mi s ní stalo.
- Děkuju.
- Žádný problém.