5 Příklady monologu o dětských právech

An monolog o dětská práva Je to projev, ve kterém jeden účastník mluví sám se sebou nebo s nepřítomným partnerem, aby se zamyslel nad zákony, které jsou nezbytné pro ochranu dětí.

The monolog směřuje k sobě samému, ale obrací se i ke čtenářům či publiku. Prostřednictvím tohoto typu řeči se získávají informace o pocitech a myšlenkách postavy, která provede ji a umožní vám spojit se s vaší psychologií a způsobem, jak vidět svět autentičtěji nespoutaný.

Monology lze nalézt v mnoha literárních žánrech, např poezie,​ příběh, test, divadelní hry,​ článek v novinách, román. Liší se od dialog, protože v této komunikaci dochází mezi dvěma nebo více lidmi.

Podle díla, jehož je součástí, a podle výrazových záměrů se rozlišují tři typy monologů:

Příklady monologu o dětských právech

1. "Práva práva", Hugo Midón (2004). V této písni ze hry pokřivená práva, znak odkazuje na právo na rovnost, kterou mají děti bez ohledu na sociální nebo etnický původ, jazyk, náboženství, názory nebo národnost. Souvisí to s článkem 2 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte.

já
Díváme se na stejný měsíc
Hledáme stejnou lásku
smějeme se stejně
Trpíme stejným kašlem

Dávají nám stejné vakcíny
Na stejné spalničky
Mluvíme stejným jazykem
se stejným hlasem

refrén
Nejsem lepší než kdokoli jiný
A nikdo není lepší než já
Proto to mám stejně
Práva, která máte

II
Zpíváme stejnou hymnu
se stejným srdcem
Máme stejné zákony
stejná ústava

Chodíme po stejné zemi
máme stejné slunce
Stejnou bramboru propícháme
se stejnou vidličkou

1. Výpis z Dítě, od Julese Vallese (1989). V tomto románu se hlavní hrdina Jacques Vingtras (jehož příběh je odrazem autorova života) zamýšlí nad právem dětí na ochranu před zneužívání (článek 19 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte), poté, co se sám stal obětí tohoto násilí během svého dětství a části dospívání.

Nemám si stěžovat. Nemám na svědomí ani štípanou kuličku. Jednou mi otec dal třicet centů, abych si koupil sešit, který stál devětadvacet. Nechal jsem si penny. Tohle byl můj jediný úlet. (…) Kdybych šel do Paříže, znovu! Po návratu z vězení bych si stejně podal ruku. (…) A dobrý. Strávím tu svůj čas a poté pojedu do Paříže, a až tam budu, nebudu skrývat, že jsem byl ve vězení,
Zakřičím to! Budu hájit PRÁVA DÍTĚTE, jako ostatní LIDSKÁ PRÁVA.

Zeptám se, zda mají rodiče svobodu života a smrti nad tělem a duší svého dítěte; jestli má pan Vingtras právo mě umučit za to, že jsem se bál mizerné práce (…). Paříž! Oh, miluji ji! Zahlédnu tiskařský lis a noviny, svobodu bránit se a sympatie k rebelům. Myšlenka na Paříž mě toho dne zachránila před provazem.

1. Výňatek z „Práva globalizovaného dítěte“, od Susany Dalle Mura (2011). V tomto článku se autor zamýšlí nad novými problémy, které útočí na práva dětí v éře globalizace.

(...) Vše, co bylo doposud učiněno, je nedostatečné a mrzačí pro adekvátní ochranu dětí v globalizované společnosti, protože se objevují nové problémy s tím spojené. Současné problémy této věkové skupiny by bylo nutné vizualizovat konkrétním plánováním z hlediska veřejných politik s uvažováním o jejich současné i budoucí situaci.

(...) Dnes více než kdy jindy musíme chránit dětství ve všech jeho podobách a zeměpisných šířkách a v realitě faktů rozpoznat jeho práva: na zdraví, na vzdělání, na bydlení, na rodinu, na národnost, na identitu, nepracovat ve věku brzy. Všechna práva porušována jak v mezinárodním společenství, tak u nás i v provincii.

(...) Změnit musíme lidi a věci, ne zákony. Máme deklarace, úmluvy, protokoly a zákony na mezinárodní, národní a provinční úrovni. Ke změně reality však chybí hodnoty a občanské povědomí. Všichni mluví o změně, aby se nic neměnilo nebo neměnilo, ale pouze v normách a ne ve skutečnosti. V politikách pro děti potřebujeme více odpovědí a méně řečí. Větší efektivita a nasazení celé společnosti při využívání dostupných zdrojů a lepší příprava čelit každodenním problémům dětí a dospívajících. Je jasné, že děti nedávají svůj názor ani hlas. Jsou proto v sociálních prioritách trvale marginalizováni?

Dětství je budoucností země, která je bez zdraví a vzdělání vystavena pohromám rané dětské práce, obchodování s lidmi, droga, delikvence, chudoba, podvýživa, násilí, beznaděj a nedostatek rodinných a společenských hodnot, nemá budoucnost hodný.

Chráněné dětství v celé své šíři a nutnosti bude moci vzkvétat a nést plodné ovoce pro komunitu, kde se rozvíjí. Argentino probuď se!

1. „Kdo pojmenoval měsíc“, od Mirty Goldbergové (1994). V této básni patřící ke knize Nový Tailwind I, básnický subjekt reflektuje právo na jméno a státní příslušnost (článek 7 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte).

Kdo pojmenoval měsíc?
Mohla to být laguna,
že jsem ji tolik v noci viděl
rozhodl se jí říkat měsíc?

Kdo pojmenoval slona?
Mohl to být hlídač,
den, kdy jsem šel po kempu?

Kdo pojmenoval růže?
Kdo pojmenovává věci?

Myslím na to každý den.
Existuje muž jménem Jmenovník?
kdo získá jména z Nombreríe?

Nebo se písek sám rozhodl nazývat pískem
a moře se právě rozhodlo nazývat se mořem?

Jak bude?
(Jsem šťastný
dal mi jméno
moje máma.)

1. Výňatek z „Podívejte se a uvidíte“, Sergio Kern (1997). V tomto příběhu se vypravěč zamýšlí nad právem na vzdělání postižených dětí a odkazuje na článek 23 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte.

III
Teď jdu do školy a neustále prší. A zdá se, že kapky explodují jako vánoční petardy v plastové pilotce, kterou mi táta nasadil.
Dnes přijde ten, co dělá knížky a myslím, že zmokne, když nebude mít pilota jako já.
Můj táta mi řekl, že můj pilot je žlutý plast. A vyprávěl mi o mnoha
věci, které jsou žluté. Banány jsou žluté. Zralé citrony jsou žluté. Jsou tam žluté švestky. Střecha taxíků je žlutá (...).

proti
Všichni ztichli. Zdá se, že přišel muž, který vyrábí knihy. Řekl nám své jméno a začal o něm mluvit, když byl ještě dítě. Zdá se, že jeho otec také dělal knihy.
Nyní začíná vyprávět, jak věci vidí. Jak se na ně díváte a jak je potom kreslíte? Mluvte o barvách, které mají věci po dešti. Už se mi zdálo, že po dešti se něco takového muselo stát. Protože vše je čerstvě vyprané. Je to logické!
Nyní mluvíte o barvě věcí, které mají, když rezaví. Půjdu se zeptat táty, proč věci rezaví.
Teď říká, že nám přečte nějaké příběhy. Ale co jsou příběhy, které nenapsal. Říká, že nám bude číst příběhy, které se mu moc líbily (…).

7
Nyní dočetl příběhy a říká nám, že nás bude kreslit na tabuli, abychom viděli, jak kreslí. (Myslím, že nastal čas, aby mohl ukázat, co dělá.) A říká nám, abychom začali kreslit sami, zatímco on kreslí svou kresbu. No, vypadá to, že kluci přinesli na kreslení všechno. Už nás na to upozorňovali, tak jsem taky přinesl svoje.

viii
(...) Muž, který vyrábí knihy, nám řekl, že si můžeme kreslit, co chceme, a že to nemusí být z příběhů, které četl. Že děláme cokoliv, co chceme.
Ale budu modelovat v hlíně postavy z příběhu o příšerách, které chodí do školy, který nám četl. Protože mě to rozesmálo.
(...) Pak začnu dělat Mumii a je to opět snadné, protože nemá žádné šaty ani pláštěnku. Pak dělám Draculu, ale nemůžu najít tesáky. Nepamatuji si, jestli jsem to už udělal nebo ne. A na závěr se vracím k Frankensteinovi. Hlavu se šrouby v uších jsem už vyrobil. Zvedl jsem mu nohy a položil ho vedle Mumie a Drákuly, kteří také leží. Teď jí hnětu ruce. Už jsem si na to jeden dal a bylo to perfektní. Konečně jsem s tou druhou paží. Neexistuje žádný hluk, který by se dal křídou. Bookmaker přestal kreslit na tabuli a říká, že se přijde podívat, co jsme udělali.

IX
Zdá se, že se dostává přímo na náš stůl. Pokračuje v chatování s jiným gentlemanem, který ho sem přivádí. Druhý pán mu říká: "Podívej se, co udělala tahle malá slepá dívka na základě toho, o čem jsi mluvil a četl."
(Jsem slepý.) Ale nemám rád, když se mi tak říká. Pokud mě označí za slepého, je to v pořádku. Můj táta říká, že věci musíš nazývat jménem a hotovo.
Zdá se, že muž, který vyrábí knihy, oněměl. Pak slyším, jak mu ten druhý říká: „Mimochodem, neřekli jsme ti, že mezi dětmi jsou slepci.
Protože pokud ne, nemluvili byste o tom, o čem jste mluvili, nebo nekreslili, co jste nakreslili." A začne vysvětlovat, že jde o pilotní plán (jako můj žlutý pilot?), aby ti kdo
jsme slepí, buďme více spolu s dětmi, které nejsou.
Čokoláda pro novinky. Můj táta mi všechno vysvětlil.
Ale ten, kdo dělá knihy, už ho neposlouchá a ptá se mě, jak se jmenuji.
–Ximena –řeknu a přidám –Ximena s „X“.
A pak ten, kdo dělá knihy, se mnou začne mluvit o všem možném s „x“, a já vyprskám smíchy a on taky a já ji učím taky.
Pak se pán knih začne dívat na Mumii a Draculu a říká mi, že je miluje a já se směju víc.
A říká mi, že Frankenstein, kterého jsem udělal, se mu zdá neuvěřitelný. A kroutím hlavou na druhou stranu, protože jsem z toho trochu v rozpacích. A on mi říká, že on sám, jelikož je baculatý, je totožný s mým Frankensteinem.
A myslím na štěstí muže, který dělá knihy. S těmi šrouby v hlavě a sežráním všech „s“ by se ještě mohl naučit dělat knihy (...).

Může vám sloužit: