Definice vůle k moci

lilen gomez | června 2022
Profesor filozofie

Jsou to síly, které se protínají a generují buď růst živého, nebo stagnaci. Vůle k moci tedy působí postupně utvářením a dezintegrací postavy toho, co existuje. Vůle k moci se u člověka projevuje jako a přístup hravé a kreativní přehodnocení z mravní hodnoty —to znamená neustálé produkce nových významů — které pro Nietzscheho ztělesňovaly dekadenci myslel západní.

Vůle k moci jako výklad

Z nietzscheovského hlediska se vůle k moci zdá být spojena s hnutí, ale ne v důsledku vnější příčiny, ale imanentní. V tomto smyslu pro filozofa neexistují žádné věci pohybované vnějšími silami, ale pole napětí, v němž jsou konfigurovány mocenské vztahy, které ve výsledku dávají odlišné Události. Veškerá vůle implikuje touhu po moci, takže v neustálé změně není síla, ale dynamické síly. V tomto smyslu se realita neustále vyvíjí a tváří v tvář tomu působí vůle k moci vytváření výkladů o světě, které jsou ve sporu s jinými možnými výklady. Pro praktický život potřebujeme výklady, které nám umožní dát provizorní řád neustálému vývoji reality. Takové výklady souvisejí s jinými, pokud jde o síly ve sporu. V důsledku toho existuje pro Nietzscheho neoddělitelný vztah mezi vůlí k moci, interpretací (nebo perspektivismem) a pravdou, pokud je pravda chápáno jako prozatímní příkaz, kterým je realita chápána z určitého úhlu pohledu ve sporu s jinými možnými výklady, z jiných vyhlídky. Vůle k moci je tedy to, co nám umožňuje dát světu hodnotu prostřednictvím našich interpretací.

Život a vůle k moci

Vůle k moci je to, co je základem toho, co existuje, jako imanentní dynamický princip – to znamená, ne jako síla základní základní, na způsob konečné pravdy, ale jako hnací síla ponořená do hmoty, která jí naopak dává smysl; takže by se neskládala ani z fyzické, ani z psychické síly. V tomto smyslu je to to, co určuje vztahy mezi stabilitou a růstem, chápaným jako zachování vůle k moci a zvýšení moci, resp.

Vůle k moci, odkazující k životu, je spojena s jeho růstem a rozšiřováním. Život z nietzscheovské perspektivy netvoří esenci metafyzika univerzální — jak potvrdily vitalistické proudy —, to znamená, že není definován jako konečný základ, ale je spíše specifickým případem vůle k moci. Život je tedy nepřetržitá produkce způsobů života — jmenovitě forem toho, co existuje, bez konečného základu — procházející sociálním, politickým a ekonomickým rámcem. Když vůle k moci místo rozšiřování života zachovává, stává se nemocnou vůlí k moci, která směřuje k dekadenci.

Tato teze spolu s pojmem ultraman chápán jako „nadčlověk“, stálo to filozofa přivlastnění si jeho myšlenek jako součásti ideologie národního socialismu. Je však třeba poznamenat, že pojem vůle k moci spojený s expanzí vitála v žádném případě neodkazuje k územní expanzi, jak to navrhovala Třetí říše, jejímž protějškem byla smrt milionů bytostí lidé. Nietzscheovský konceptuální rámec naopak odkazuje na životně důležitou praxi, která znovu potvrzuje život a v tomto neustále vytváří nové formy, na rozdíl od znovupotvrzení smrti (jak to provedl a nacismus).