Význam buněčného dělení

Buňka je funkční jednotkou života. Pouze jeden z nich může představovat živý organismus, jak se to děje např bakterie, prvoci a nějaký houba. Na druhou stranu z jediné buňky lze díky procesům buněčného dělení vytvořit celý mnohobuněčný organismus jako u rostlin a živočichů. zvířat. Existuje několik faktorů, které zdůrazňují důležitost buněčného dělení jako biologického procesu, z nichž první je ten zaručuje kontinuitu života pro každý z existujících druhů, protože je to hlavní multiplikační mechanismus, který mají všechny typy buněk. Na druhé straně hrají klíčovou roli různé formy buněčného dělení evoluční procesy, protože je v tomto fenoménu biologie že události jako např mutace genetický, které dávají vzniknout změny druhů a jeho následná přesná replikace – pokud je to možné – přenos změny pro nové generace.

Stručně řečeno, bez buněčného dělení by život za některými jednobuněčnými formami nebyl možný, protože to také dělá tkáňová konformace proveditelná které jsou nezbytné pro vývoj mnohobuněčných organismů, kromě toho, že jsou nepostradatelným zdrojem, který umožňuje

Mitóza a meióza

Jedním z nejznámějších procesů buněčného dělení je mitóza, která probíhá ve čtyřech fázích odlišné, což umožňuje původní buňce rozdělit se na dvě identické buňky, a to jak v genetické zátěži, tak v funkcí.

Rozdělení chromozomů přítomných v jádře buňky se provádí tak, že umožňuje přesnou transkripci její DNA, avšak v některých případech může dojít k selháním, která nakonec způsobí mutace, což má za následek změny, které ne vždy činí přežití abnormální buňky životaschopné. V případě, že by i přes změny dokázala přežít a také s ohledem na skutečnost, že tyto neovlivňují jejich schopnost znovu se dělit mitózou, uvedly buňky může představovat skutečné riziko pro jedince, u kterého k mutaci došlo, jak bylo nedávno objeveno u buněk karcinogenní

Na druhou stranu mutace také umožnily změny, které vedly druhy k jejich vývoj, takže ne všechny změny DNA se nakonec stanou život ohrožujícími.

Díky mitóze dochází u mnohobuněčných organismů právě ke tvorbě tkání – a tedy orgánů –, zatímco u jednobuněčných se stává mechanismem pro vývoj kolonií, jako například v případě plísní nebo pro volně žijící formy organismů, jako je např. prvoci.

Ačkoli buněčné dělení mitózou umožňuje jednotlivcům růst, cesta Rozmnožování v mnohobuněčných organismech je většinou sexuální a o to se stará redukční dělení buněk.

Meióza je ještě složitější forma buněčného dělení, jejím účelem je dosáhnout generování pohlavní buňky jehož genetická zátěž je poloviční než původní a k dosažení toho je organizována do dvou procesů: meióza I a meióza II, rozdělené postupně do 4 fází, které se ve skutečnosti převádějí do dvou samotných procesů buněčného dělení. Genetické chyby během meiózy jsou ty, které obvykle vytvářejí syndromy vázané na pohlaví, a to prostřednictvím výskytu abnormálních vajíček nebo spermií.

Jak mitóza, tak meióza jsou procesy buněčného dělení jedinečné pro eukaryotické buňky.

Další forma buněčného dělení

Na druhé straně prokaryotické buňky, kterým chybí definované jádro a mají kruhovou DNA, ano museli vymyslet jinou formu buněčného dělení, aby byla zajištěna kontinuita jejich druh. Proces buněčného dělení jedinečný pro prokaryota se nazývá Binární dělení. To, stejně jako mitóza, ve výsledku generuje dvě identické buňky z jedné, ale prostřednictvím mnohem rychlejšího a přímějšího mechanismu, který usnadňuje exponenciální růst bakteriálních koloniíInfekce způsobené těmito infekcemi se tedy vyvíjejí tak zrychleně, že se vyvíjejí.