Definice arabského jara (2010)

Touha po svobodě zůstává ve větší či menší míře zakotvena v lidech, kteří si ji pravidelně nárokují na jednom či druhém místě na světě; stalo se to v Severní Americe v roce 1776, stalo se to ve Francii v roce 1789, v různých evropských městech v roce 1848, v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Praze, Paříži a Mexiku.

Volání po svobodě, vyjádřené v celé historii v mnoha jazycích a na mnoha místech po celém světě, bylo od roku 2010 vysloveno s arabským přízvukem v několika zemích.

Volání arabské jaro (i když by to mělo být přesněji nazýváno Arabské prameny) sestával z řady populárních hnutí požadujících politické a sociální změny v arabských zemích.

Tato hnutí skončila různými způsoby: svržením vlády (jako v případě Tuniska a Egypta) nebo občanskou válkou (případ Sýrie a Libye) nebo více či méně vyslyšenými protesty. V případech, jako je egyptská, nová vláda nakonec ignorovala značnou část populárních požadavků.

V prosinci 2010 vypuklo v Tunisku hnutí Arabské jaro.

Poslední kapkou byla sebevražda sebepoškozováním (strašně bolestivý způsob smrti) pouličního prodavače, protože policie zabavila všechny jeho zboží, a proto čelil hladovění za to, že nemohl prodat ani koupit nic jiného, ​​pravdou je, že to byla jen pojistka, která zapálila prachový sud všeobecné nespokojenosti z populace Tunisanka se svou vládou kvůli špatným podmínkám a chudobě, ve které žila většina populace.

K tomu je třeba připočítat nedostatek politických svobod režimu Ben Aliho, něco společného pro mnoho států v arabské sféře.

Ve skutečnosti Jaro Arab nebyl ojedinělou událostí, ale výbuchem způsobeným roky protestů, které byly víceméně šířeny a potlačovány vládami zemí, kde k nepokojům došlo.

Katalyzátorem, který umožnil šíření nepokojů a svět to viděl, byl internet a smartphony.

Navzdory cenzuře, která existuje v mnoha zemích v síti Internet (a nejen v arabských zemích), je prakticky nemožné zavést dveře do terénu a nejednalo se pouze o informace, které proudily z občanů do médií, ale mezi občany samotnými a mezi zeměmi, přičemž se obešla cenzura v médiích.

Kromě toho síť také umožňovala spolupráci mezi aktivisty a hnutími, usnadňovala výzvy k předvádění a různé podvratné činy.

Právě tímto způsobem se revoluce vracela a šířila, protože jak v některých zemích vypukla, ovlivnila státní občanství ostatních. Role internetu v celém EU hnutí nelze to minimalizovat, protože to bylo zásadní.

Revoluce v Tunisku uspěla ve svržení vlády. Demonstranti měli podporu armády, což byl velmi silný faktor v každém z těchto případů. Po Tunisku byl na řadě Egypt.

Předsedal mu Husní Mubarak (který se choval spíše jako orientální král) od atentátu na Anwara el-Sadata v roce 1981 v Egyptě Jednalo se o diktaturu, v níž Mubarak systematicky potlačoval jakýkoli náznak opozice a otevřenosti, opíraje se o Zákon z Nouzový, platný od roku 1967 a který udělil armádě a policii široké pravomoci a odňal je občanům.

Protesty vypukly 25. ledna 2011 a napodobovaly ty v Tunisku, které svrhly Ben Aliho, se stejným úmyslem svrhnout Mubaraka a jeho zkorumpovanou a nepotickou vládu.

V panice se egyptská vláda pokusila přerušit přístup k internetu, a přestože to mnoha občanům umožnilo přístup k síti, a proto Mezitím, neformátovaný, se mnoha dalším podařilo získat přístup prostřednictvím zahraničních poskytovatelů nebo koordinovat ústně z celého život.

Epicentrem protestu bylo káhirské náměstí Tahrir, které se stalo symbolem protivládních demonstrací. Šok byl, když vojáci neuposlechli rozkaz střílet na dav.

Vojáci se vcítili do demonstrantů, ačkoli policisté byli zpočátku pravděpodobně na straně vlády, i když je pravděpodobné, že když viděli, že jejich Vojáci neposlechli, ze stejné armády začali vyvíjet tlak na Mubaraka, který byl zase také vojákem (od Násira v Egyptě vládl válečný).

Mubarak znervózněl a nechal odstoupit celý svůj kabinet, což slibovalo reformy. Na režim bylo příliš pozdě, demonstranti již nechtěli malé změny, ale aby diktátor odešel, což nakonec udělal 11. února.

A posteriori, a přestože dosáhly pokroku, pokud jde o demokracie, požadavky hnutí byly oslabeny a například zvolený Mohamed Morsi byl sesazen vojenským pučem vedeným Abdulem Fatahem al-Sisi.

Souběžně s demonstracemi v Egyptě se revoluční pojistka rozsvítila také v Libyi, zemi, které od roku 1969 předsedá Muammar Kaddáfí.

Slibný ve svých počátcích, v nichž otevřel zemi a poskytl široké svobody lidem, kteří je do té doby měli v kapátcích, Kaddáfí skončil nechal se zkazit absolutní mocí, kterou držel, proměnil svůj režim v personalistu a podrobil své obyvatelstvo svým rozmarům a svévole. Famosa je jeho osobní stráž výlučně složená ze žen (jeho „Amazonek“), na nichž se také dopustil nejrůznějších násilností.

V Libyi by pád Kaddáfího umožnil faktor, který jiné vzpoury neměly: zahraniční intervence.

Určité mezinárodní mocnosti vedené Spojenými státy „hledaly“ Kaddáfího, důvod, proč neváhali podpořit opoziční skupiny seskupené v Národní radě v Přechod.

Tady lidé znovu žádali, aby se dostali z chudoby, a komunikačním prostředkem použitým ke koordinaci byl opět internet.

Mírové demonstrace byly potlačeny násilí policií a armádou, což vedlo k přeměně pacifismu na násilí také opozicí; začala občanská válka.

Část armády se připojila k opoziční koalici, což jí usnadnilo získání potřebného materiálu pro otevřenou válku, jako je brnění, dělostřelectvo a dokonce i letectví.

Kaddáfí postupně ztrácel podporu a zůstával sám a ztrácel kontrolu nad zemí, až mu na konci srpna nezbývalo než uprchnout před povstalci, jak nejlépe mohl. V říjnu začaly povstalecké síly po posledních baštách pro-Kaddáfího odporu.

20. října 2011 a při útěku ze Sirte bylo Kaddáfího vozidlo násilně lokalizováno mezinárodní letectvo, které podporovalo rebely, a informace předávané rádiem silám soupeři.

Odtud si to, co se stalo, pravděpodobně Kaddáfí zasloužil, i když je to stále šokující: kolona vozidel byla zaútočili a Kaddáfí se skryl sám ve velké trubce kousek od silnice, kde ho našli bojovníci rebelové.

Před tím, než byl davem lynčován, a když prosil o milost, byl zbit a mučen, dokonce se věří, že byl sodomizován nějakým předmětem.

Válka neskončila v Libyi, zemi, která v posledních letech žila v téměř anarchickém státě, uprostřed konfrontace mezi dvěma protichůdnými vládami, vládou Tripolitanie a zemí Cyrenaica.

Sýrie je dalším příkladem země, ve které protesty přerostly v občanskou válku, ale zde si režim, na rozdíl od předchozí, dokázal udržet svoji pozici.

A to díky mezinárodní pomoci poskytované Ruskem, spojencem Bašára Asada.

K prvním protestům v Sýrii došlo v březnu 2011, které (a po předvídatelném předem stanoveném scénáři) byly násilně potlačovány.

V červenci 2011 se zrodila Svobodná syrská armáda, skupina povstaleckých sil, která měla podporu vojáků, kteří dezertovali z vládní armády. V konflikt Zapojeni byli také islámští fundamentalisté (ISIS a Al-Káida) a kurdské hnutí za nezávislost.

První fázi konfliktu charakterizoval postup opozičních skupin (al-Assadovým režimem označovaných za teroristy). Zlom v konfliktu nastal v červnu 2013, kdy byla opozice v Al-Kusajru poražena.

V roce 2015 Rusko zahájilo intervenci ve prospěch režimu al-Assad, který definitivně vyvrátil rovnováhu ve prospěch tohoto režimu. Spojené státy zároveň poslaly pomoc Kurdům, kteří na severu nadále odolávali.

Občanská válka pokračuje dodnes; fundamentalistické organizace téměř zmizely ze syrského území, smeteny vládní ofenzívou s ruskou podporou a také téměř veškerá opozice jiná než kurdská.

Kurdové udržují na severu svobodné území, zůstává však otázkou, co se s nimi stane v dlouhodobém horizontu.

Pokud jde o ostatní země v arabské sféře, všechny byly víceméně ovlivněny požadavky na svobodu arabského jara.

V Maroku a Alžírsku byly také protesty, i když ne tak silné nebo s takovými výsledky jako v Tunisku; Ačkoli v Jemenu občanská válka reaguje na jiné okolnosti, byla také ovlivněna; v Saúdské Arábii a monarchiích v Perském zálivu došlo k plachým pokusům o otevření vykrystalizovalo například v povolení ženám řídit v Saúdské Arábii nebo otevírat místnosti kino.

Existují autoři, kteří považují nepokoje, ke kterým došlo v arabském světě v rámci Arabského jara, za součástí globálního hnutí, které by zahrnovalo také hnutí jako španělská 15M nebo Occupy Wall Street Severní Amerika.

Fotky Fotolia: Sergio / Trrent

Témata v Arabském jaru (2010)