Koncept v definici ABC

O dvojhlásku se mluví v fonetika když se ocitneme v přítomnosti dvou samohlásek společně ve stejné slabice. Aby dvojhláska byla skutečně taková, kombinace samohlásek (například ae, ai, oa, io, ou, ei, ia, ua a mnoho ostatní) se musí skládat ze slabé samohlásky a silné samohlásky, což je rozdíl, který je vyznačen ve výslovnosti slovo. Existují však také homogenní dvojhlásky, které představují kombinaci dvou slabých samohlásek množina (přítomnost dvou silných samohlásek není známa jako homogenní dvojhláska, ale slabika je v této případ). Slovo dvojhláska pochází z řečtiny - dvojhlásky - slovo, které znamená „dva zvuky“ nebo „dva tóny“.

Dvojhlásky mohou být tvořeny různými typy samohlásek a poté mohou dostávat různá jména. Tři nejznámější typy dvojhlásek jsou dvojhlásky (ty, které začínají silnou samohláskou a končí klesající směrem k slabší samohlásky), otevřené a uzavřené dvojhlásky (které se liší v tom, jak je zvuk nakonec produkován instance, pokud jsou otevřené nebo uzavřené) a nakonec centrální dvojhlásky (ty, ve kterých se dvojhláska uzavírá centrálnějším zvukem než na začátku).

Dvojhlásky se liší od monotónních samohláskových zvuků, protože v nich jsou samohlásky uzavřeny souhláskami, jako v případě „úst“ nebo „Ukradl'. to je Důležité také si všimněte, že přítomnost souhláska H, v jazyce španělština zejména to nebrání výcvik dvojhlásky, protože je tichý a nepředstavuje žádný zvuk ve fonetice. Současně lze Y (řečtinu) použít jako výjimečnou samohlásku, pokud spadne na konec slova (jako v případě „sena“), a proto tvoří dvojhlásku. Totéž se nestane, pokud se objeví na začátek, kde je jeho zvuk změněn a působí jako souhláska (například v případě „yerba“).