Definice „kritiky čistého rozumu“ (1781)

Ve svém univerzitním výcviku Kant obdrží dědictvímetafyzika Lebnize a Wolffa na jedné straně a na straně druhé dědictví newtonovské fyziky. Oba zdroje si navzájem odporují, pokud jde o jejich pojetí prostoru a času. Filosofovým zájmem bylo od samého počátku najít způsob, jak obě tradice sladit tak, aby mohl dosáhnout formulace základů znalostí, které by zase poskytly pevný základ metafyzika. To se muselo řídit stejnou metodou, kterou Newton zavedl na poli fyziky. Kritika čistého rozumu je výsledkem těchto rozsáhlých bádání, která filozofovi zabrala desetiletí práce: v době vydání díla bylo Kantovi již téměř šedesát let.

Koperníkův obrat ve druhém vydání

V roce 1787 Kant publikoval druhé vydání Kritiky, hluboce modifikující některé koncepty jeho původního díla. V prologu k druhé publikaci se zmiňuje o dopadu, který dílo způsobilo, jako „

revoluce Copernican“, s odkazem na radikální transformace v oblasti astronomie kterou ve své době zavedl Koperník. Je výraz odkazuje na myšlenku, že do té doby dvě protichůdné filozofické tradice, jichž je Kant dědicem, totiž racionalismus a empirismus, ačkoli zastávali protichůdné teze, oba vycházely ze společného předpokladu.

Naše vědění mělo být určováno předměty, takže nebylo možné nic poznat nezávisle na zkušenosti, tedy a priori. Kantovou sázkou z jeho strany bylo dosažení základu pro syntetické soudy a priori, tj. rozsudky, které přidávají informace k předmětu, kterého se týkají (neanalytické), aniž by se uchýlily k Zkušenosti.

Revoluce, kterou zavedl filozof v myslelje tedy to, že pokud jsou možné apriorní syntetické soudy, je to proto, že to není objekt, který určuje naše poznání, ale naopak, je to subjekt, který tvoří předměty, z transcendentálních struktur subjektivity (které jsou samy o sobě podmínkou možnosti zkušenosti člověk).

intuice a koncepty

Nyní, podle Kanta, poznáváme předměty pouze prostřednictvím zkušenosti (a posteriori) a ta se zase řídí pravidla porozumění, schopnost, která musí být u subjektu předpokládána předtím, než jsou mu dány předměty, proto, priori. Proto o věcech a priori známe jen to, co do nich sami vkládáme. Nemůžeme jít za hranice zkušenosti, předmět nám musí být dán (protože jsme konečné bytosti, na rozdíl od Boha, jehož nekonečný intelekt má bezprostřední intuici věcí a nevyžaduje zkušenost smyslové).

Kant dosahuje souběhu mezi racionalismem a empirismem, který je zhuštěný v myšlence, že „intuice (odvozené ze zkušenosti) bez pojmů jsou slepé, pojmy bez intuice jsou prázdné”.

Ve stejném smyslu filozof řekne „všechno vědění začíná zkušeností, ale ne všechno vědění je z ní odvozeno“. Kritika čistého rozumuJde tedy o rozsáhlý vývoj kolem fakult, které nám umožňují uskutečňovat proces poznání prostřednictvím struktur našeho intelektu. (citlivost, porozumění a rozum), přičemž jako výchozí bod bereme zkušenost, ve které dostáváme údaje o smyslech, které dávají obsah řečeným struktur.

Role metafyziky

Problém s metafyzikou je, že může být platná pouze tehdy, je-li omezena na analýzu pojmů v logickém smyslu. V metafyzice však existuje požadavek na rozšíření znalostí. Kantův zájem tedy spočívá v nalezení legitimního použití čistého rozumu, aby metafyzika byla založena jako věda. Výsledek tohoto výzkum Bude to tak, ačkoli metafyzika nemůže sama produkovat poznání, protože přesahuje zkušenost k ní však patří řád idejí rozumu, totiž idea Já, Boha a Světa.

Důležitost těchto Idejí spočívá ve skutečnosti, že mají a heuristika: fungují jako vůdčí příručky, které vedou k porozumění, takže může pokračovat v rozšiřování skutečného poznání stále více.

Témata v „Kritika čistého rozumu“ (1781)